čtvrtek 31. ledna 2013

Kdy nevznikne společný nájem bytu manželů

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.1.2012, sp. zn. 26 Cdo 4189/2010

Nejvyšší soud potvrdil svůj dřívější právní názor, podle kterého společný nájem bytu manžely nevznikne, jestliže manželé, kteří nezaložili společnou domácnost, prokazatelně vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít odděleně nebo jestliže jejich záměr trvale žít spolu nebyl nikdy uskutečněn v důsledku toho, že – aniž by spolu vůbec někdy začali trvale žít – došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit svoji společenskou funkci. Nejvyšší soud uvedl, že v takovýchto případech, tedy jestliže manželé spolu trvale nežijí, je možné analogickým užitím § 703 odst. 3 obč. zák. dovodit, že právo společného nájmu bytu manželů nevznikne.

Ke vzniku společného členství manželů v bytovém družstvu

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.1.2012, sp. zn. 21 Cdo 4651/2009

Nejvyšší soud řešil otázku, kterou právní řád neupravuje, a to jaké právní následky jsou spojeny s tím, že v domě, který nabylo do vlastnictví bytové družstvo, byl do té doby nedružstevní byt ve společném nájmu manželů.

Na základě analogického použití § 703 odst. 2 občanského zákoníkum soud dospěl k závěru, že v takovém případě dochází k transformaci společného nájmu bytu manželi na společný nájem družstevního bytu manželi a pokud se stal aspoň jeden z manželů členem bytového družstva, vzniká manželům též společné členství v bytovém družstvu.

pondělí 28. ledna 2013

K možnosti soudního přezkumu volby členů výboru SVJ

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.1.2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010

Podle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů může vlastník bytu přehlasovaný na shromáždění společenství vlastníků jednotek (SVJ) požádat soud, aby o této věci rozhodl, pokud jde o „důležitou záležitost“. Za takovou záležitost soud obecně považuje takové přijaté usnesení SVJ, má-li významný dopad do právního postavení, práv či povinností SVJ nebo jeho členů – vlastníků jednotek. Nejvyšší soud dále omezuje tuto definici tím, že by soud v takovém případě měl dále posuzovat, zda byly schválením napadaného usnesení SVJ porušeny právní předpisy či stanovy SVJ a pokud ano, zda mělo takové porušení závažné právní následky.

Nejvyšší soud dovodil, že vzhledem ke skutečnosti, že výbor SVJ je statutárním orgánem SVJ, je usnesení o volbě člena nebo členů výboru SVJ vždy významným rozhodnutím a má zásadní dopad do postavení společenství a jeho členů. Usnesení shromáždění o volbě člena (členů) výboru je proto vždy důležitou záležitostí ve smyslu ustanovení § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Jsou-li voleni všichni členové výboru, může přehlasovaný vlastník soudně napadnout jak celou volbu, tak i volbu jen některého z členů výboru SVJ.

Jednostranné zvýšení nájemného za pronájem bytu

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.1.2012, sp. zn. 26 Cdo 2654/2010

Nejvyšší soud řešil poprvé ve své rozhodovací praxi otázku, kdy počíná a končí běžet lhůta nájemce na podání žaloby na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného pronajímatelem podle § 3 odst. 3 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu. Připomeňme, že pronajímatelé bytů v Praze, v obcích ve Středočeském kraji s počtem obyvatel nad 10 000, v Brně, Plzni, Olomouci, Zlín a dalších krajských městech kromě Ostravy a Ústí nad Labem (viz výčet v § 3 odst. 1 zákona) mají právo do 31.12.2012 jednostranně zvýšit nájemné za nájem bytu.

Soud dovodil, že k zachování lhůty nájemce musí soudu doručit žalobu na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného do dne, který je v oznámení o zvýšení nájemného zaslaného pronajímatelem, uveden jako den vzniku povinnosti platit zvýšené nájemné. Pokud v tomto oznámení takový den není uveden, pak běh lhůty pro podání žaloby nemůže skončit před prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po uplynutí tří kalendářních měsíců od doručení oznámení o zvýšení nájemného nájemci (např. při doručení oznámení nájemci 21. února lhůta k podání žaloby skončí k 31. květnu).

čtvrtek 24. ledna 2013

Povinnost státu zajistit podmínky pro domácí porod

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.1.2012, sp. zn. 1 Nc 1/2012

Městský soud odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ternovszki proti Maďarsku (stížnost č. 67545/09, rozsudek ze dne 14.12.2010) a konstatoval, že právo na volbu porodu doma je součástí práva na ochranu soukromého a rodinného života a je na místě od státu spravedlivě požadovat, aby zajistil institucionální podmínky k volbě porodu doma. Vzhledem k tomu, že stát neuděluje registrace porodním asistentkám a soukromé porodní asistentky odrazuje od toho, aby poskytovaly péči u porodů doma, je namístě se obrátit na nemocnici ve spádové oblasti dle bydliště ženy, aby podmínky k porodu doma zajistila.

Soudní přezkum vnitrostranických rozhodnutí politických stran

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27.12.2011, sp. zn. II. ÚS 1969/2010


Ústavní soud ČR dovodil, že povinností obecných soudů je věcně přezkoumávat napadená rozhodnutí vnitrostranických orgánů, a to nejen z hlediska jejich souladu se stanovami dané politické strany či zákonem, ale především z hlediska možného zásahu do základních práv členů politické strany konkrétní činností jejich "vlastní" politické strany. Některá rozhodnutí (např. odvolání zvolených zástupců vnitrostranických orgánů nadřízeným orgánem strany a jejich nová volba na základě nově upravených podmínek) jsou nepochybně schopné nepřípustně omezit základní práva a svobody jednotlivých členů politické strany.

pondělí 21. ledna 2013

Náležitosti insolvenčního návrhu na dlužníka podaného věřitelem

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2011

Nejvyšší soud uvedl, že vedle dlužnického také věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Placení daně z přidané hodnoty z kupní ceny

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.1.2012, sp. zn. 32 Cdo 3923/2010

Pro rozsah povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu dohodnutou ve smlouvě není vůbec rozhodné, zda dohodnutá kupní cena zahrnuje či nezahrnuje DPH. Podle § 448 odst. 1 obch. zák. má prodávající právo na zaplacení pouze dohodnuté kupní ceny, a to bez ohledu na to, zda zahrnuje či nezahrnuje DPH, když žádný právní předpis neopravňuje prodávajícího „navýšit“ dohodnutou kupní cenu o DPH ani v situaci, kdy dohodnutá kupní cena DPH nezahrnuje. Je třeba důsledně odlišovat dva vztahy – vztah mezi státem a plátcem DPH v rovině veřejného práva a vztah mezi účastníky kupní smlouvy v rovině soukromého práva. Zatímco z hlediska veřejného práva (ukládajícího povinnost plátci daně odvést státu v zákonem stanovených případech daň z přidané hodnoty) je podstatné, zda předmětné plnění podléhá DPH a kdo je jejím plátcem, z hlediska soukromého práva je podstatné pouze to, zda mezi účastníky smlouvy byla kupní cena sjednána jako cena konečná, či ze smlouvy vyplývá, že kupující je povinen hradit ke sjednané ceně navíc ještě další částky. Jestliže smlouva neobsahuje závazek kupujícího zaplatit ke kupní ceně i DPH, resp. jestliže smlouva stanoví konečnou cenu, nelze přenášet odpovědnost za odvedení DPH státu na kupujícího.

čtvrtek 17. ledna 2013

Nájem nebytových prostor mezi podnikateli a úroky z prodlení

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.1.2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR se odchýlil od předchozího právního názoru Nejvyššího soudu ČR vyjádřeného dne 26.5.2008 v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2181/2007 a uvedl, že pokud se týká smlouva o nájmu nebytových prostor – s přihlédnutím ke všem okolnostem jejího uzavření - podnikatelské činnosti smluvních stran, podléhá smlouva co do zvláštních ustanovení režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor a ve všem ostatním platí obecná ustanovení pro obchodní závazkové vztahy v obchodním zákoníku, tedy včetně možnosti dohodnout si smluvně sazbu úroků z prodlení odlišnou od zákonné úpravy platné pro občanskoprávní vztahy.

Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12.2011, sp. zn. 21 Cdo 4042/2010

Smysl § 56 písm. b) zákoníku práce (okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnancem) spočívá v tom, že zaměstnanci umožňuje, aby mohl ihned (bez nutnosti rozvazovat pracovní poměr výpovědí) ukončit pracovní poměr u zaměstnavatele, který porušil povinnost vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat a který svou povinnost nesplnil ani v dodatečné lhůtě 15 dnů po splatnosti těchto práv, neboť nelze po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby pro takového zaměstnavatele, který tak významně porušil svou povinnost z pracovního poměru, nadále pracoval. Vznikne-li v pracovním poměru spor o to, zda zaměstnanec má právo na mzdu (plat) musí být řešen k tomu určenými právními prostředky, tedy podáním žaloby u soudu o zaplacení mzdy (platu). Okamžité zrušení pracovního poměru podle § 56 písm. b) zákoníku práce je na místě teprve tehdy, není-li tu spor o právo a není-li zaměstnavatel schopen nebo ochoten uspokojit právo zaměstnance na mzdu (plat).

Pokud tedy zaměstnanec použil právní institut okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 56 písm. b) zákoníku práce jako právní prostředek k řešení sporu se svým zaměstnavatelem o spornou část mzdy, takový postup odporuje účelu zákona, a tak je takové okamžité zrušení pracovního poměru podle § 39 občanského zákoníku neplatné.

pondělí 14. ledna 2013

Námitka promlčení a její soulad s dobrými mravy

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2011, sp. zn. 25 Cdo 4221/2009

Žalobce se domáhal určení toho, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku), když poukázal na to, že žalovaný jej ujišťoval o bezproblémovém nahrazení škody a následně situaci zneužil vznesením námitky promlčení v soudním řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že i přes sliby žalovaného žalobci nic nebránilo uplatnit svůj nárok včas (před uplynutím promlčecí doby) v soudním řízení a okolnost, že příliš dlouho spoléhal na příslib žalovaného, neznamená, že vznesení námitky promlčení lze kvalifikovat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Vypořádání investic do předmětu podílového spoluvlastnictví

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011

Skutkový děj případu spočíval v tom, že žalobkyně a žalovaný vlastnili v podílovém spoluvlastnictví rodinný dům. Na návrh žalobkyně nižší soudy rozhodly o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázáním domu do výlučného vlastnictví žalovaného. Dále uložily povinnost žalovanému uhradit žalobkyni náhradu na její spoluvlastnický podíl včetně vrácení investice žalobkyně do domu spočívající v opravě a zateplení fasády, kterou poskytla po dohodě s žalobcem.

Nejvyšší soud se zabýval otázkou, kdy je taková investice jednoho spoluvlastníka splatná vůči spoluvlastníkovi, jehož spoluvlastnický podíl investicí do společné věci zvýšil svojí hodnotu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že investice vynaložené na základě dohody podílových spoluvlastníků či na základě rozhodnutí většinového spoluvlastníka jsou splatné již za trvání spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení za předpokladu, že mezi nimi nebyla uzavřena dohoda jiná. Pro počátek běhu promlčecí doby je přitom rozhodná doba, kdy byly investice vynaloženy. Spoluvlastník se tak může domáhat úhrady investice u soudu do tří let od doby, kdy byla investice vynaložena, aniž by riskoval, že druhý spoluvlastník namítne promlčení tohoto nároku.

čtvrtek 10. ledna 2013

Přechod nájmu bytu v případě úmrtí nájemce

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.12.2011, sp. zn. 26 Cdo 2491/2010

Nejvyšší soud rozhodoval ve sporu, zda přešel nájem bytu v případu úmrtí nájemkyně na osobu žijící v den její smrti (syna zemřelé) ve společné domácnosti podle § 706 odst. 1 občanského zákoníku a interpretoval podmínku, která tento přechod nájmu umožňuje, a to podmínku, že spolužijící osoba nemá vlastní byt.

Skutkový stav spočíval v tom, že nájemkyně bytu zemřela a ke dni jejího úmrtí s ní v bytě bydlel její syn, ač byl v této době ženatý. Ke dni úmrtí matky měla manželka žalovaného syna ve výlučném vlastnictví rodinný dům, na němž vázlo věcné břemeno doživotního užívání pro rodiče manželky syna. Přestože rodiče v rodinném domě vyčlenili místnosti, ve kterých manželka syna žila, Nejvyšší soud zhodnotil, že tento stav se nedá klasifikovat pod pojem vlastní byt syna a zrušil rozsudky nižších soudů, které vyhověly určovací žalobě žalobce (vlastníka bytu) o tom, že nájem bytu zanikl. Nejvyšší soud podotkl, že výjimečně lze takto zatíženou nemovitost považovat za „vlastní byt“ ve smyslu § 706 odst. 1 občanského zákoníku, a to pokud je zřejmé, že věcné břemeno v dohledné (relativně krátké) době zanikne (např. uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno, nebo na základě již uzavřené dohody o zániku věcného břemene, třebaže podle ní ještě nebyl proveden výmaz věcného břemene z katastru nemovitostí, apod.). Nejvyšší soud dále dodal, že je přitom bez významu okolnost, že některé místnosti nacházející se v rodinném domě rodiče manželky žalovaného syna umožnili užívat manželce žalovaného syna.

Nepřiznání odměny soudnímu exekutorovi v exekučním řízení

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19.1.2012, sp. zn. II. ÚS 3726/11

V tomto případě šlo o skutečnost, že povinný uhradil pohledávku oprávněnému dříve, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Soudní exekutor přesto požadoval svojí paušální odměnu ve výši 3.000,- Kč s odkazem na § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Zatímco obecné soudy odměnu přiznaly, Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil s tím, že v daném případě zohlednil skutečnost, že povinný plnil dobrovolně zcela mimo rámec exekučního řízení, ještě předtím, než se sám o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Protože již soudní exekutor nemohl vymoci nic, byla základem pro určení jeho odměny částka nulová. Z tohoto důvodu nebylo relevantní ani § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. stanovící exekutorovi odměnu 3 000 Kč jako odměnu nejnižší. Tato částka by se mohla uplatnit jen tehdy, byla-li v exekučním řízení exekutorem vymožena alespoň nějaká částka.

pondělí 7. ledna 2013

Náklady právního zastoupení při vymáhání bagatelních pohledávek

Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2777/1

Společnost Bazcom, a.s., se na Ústavní soud obrátila se 163 ústavními stížnostmi proti jednotlivým rozsudkům Okresního soudu v Ústí nad Labem, přičemž před samotným okresním soudem tato společnost podala na 16 tisíc obdobných žalob cestou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, povětšinou proti černým pasažérům z titulu neuhrazeného jízdného v městské hromadné dopravě. Jednalo se o pohledávky ve výši nezaplaceného jízdného (8 Kč a 14 Kč) a přirážky k jízdnému ve výši 1.000,- Kč. Tyto pohledávky byly společností odkoupeny od Dopravního podniku města Ústí nad Labem a okresní soud uložil povinnost tyto pohledávky žalovaným uhradit. Dále však rozhodl o tom, že žalobce má nárok na náhradu nákladů řízení toliko ve výši 300,- Kč odpovídající výši vynaloženého soudního poplatku. Okresní soud tedy společnosti zastoupené advokátem nepřiznal náhradu nákladů řízení ve výši 7.920,- Kč včetně DPH. Proti těmto rozhodnutím brojila společnost podáním ústavních stížností. Ústavní soud prvních 57 ústavních stížností spojil ke společnému projednání a usnesením je pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Ústavní soud konstatoval, že neplatí teze, že odměna za zastupování advokátem v civilním řízení je sama o sobě a vždy nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Je tomu tak zpravidla, nikoli však vždy ve všech případech. Ústavní soud uvedl, že je v kompetenci obecných soudů, aby účelnost vynaložených nákladů posuzovaly. Jejich povinností je toliko řádně odůvodnit, proč ten který náklad řízení nepovažovaly za účelně vynaložený a proč jeho náhradu úspěšné straně sporu nepřiznaly. V tomto případě okresní soud konstatoval, že vymáhání pohledávek je předmětem podnikání společnosti, jež tak musí disponovat příslušným aparátem a znalostmi pro výkon této své a pro ni běžné agendy, že jde o velmi jednoduché typizované úkony podle vzorové žaloby, jež jsou generovány automatizovaně, nadto v orgánech společnosti se vyskytovala osoba s právním vzděláním a oprávněním k výkonu advokacie, takže nebylo účelné najímat k podávání žalob jiného advokáta.

Výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2012, sp. zn. 21 Cdo 262/2012

Nejvyšší soud posuzoval platnost výpovědi zaměstnavatele zaměstnankyni z důvodu nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zák. práce, když skutkový stav byl následující. Žalovaný zaměstnavatel v souvislosti s vytvořením „nové organizační struktury platné od 1.3.2009“ rozhodl dne 8.12.2008 o organizační změně spočívající mj. ve zrušení pracovního místa „manažera“ zastávaného žalobkyní na základě pracovní smlouvy ke dni 1.3.2009 s tím, že část pracovních činností, které žalobkyně vykonávala (dramaturgické činnosti související s organizací a zajištěním programu, účetnictví, mzdová agenda a personalistika), přešla na dvě nově vzniklé pracovní pozice „dramaturg“ a „ekonom“ a zbývající část pracovních činností žalobkyně (činnosti související se „zajištěním filmových představení“ - vedoucí kina) již nebyla pro žalovaného nadále potřebná.

Nejvyšší soud nepřisvědčil názoru zaměstnankyně, že výpověď byla dána neoprávněně. Podle Nejvyššího soudu se žalobkyně (zaměstnankyně) stala pro žalovaného nadbytečnou, a protože mezi účastníky nedošlo k dohodě o změně obsahu pracovního poměru a ani k dohodě o rozvázání pracovního poměru, byl žalovaný zaměstnavatel oprávněn dát žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

V případě posuzování důvodnosti použití výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je třeba vycházet z obsahu pracovní smlouvy a posoudit, zda došlo u zaměstnavatele k takové organizační změně, která by činila zaměstnance pro něj nadbytečným z hlediska funkce (druhu práce), na kterou zní pracovní smlouva. Jestliže při organizačních změnách u zaměstnavatele odpadne část pracovní náplně zaměstnance, který takto přestal být ve svém pracovním úvazku vytížen, a jestliže nedojde k dohodě o změně obsahu pracovního poměru (§ 40 odst. 1 zák. práce) a ani k dohodě o rozvázání  pracovního poměru, může zaměstnavatel rozvázat tento pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

Na uvedeném závěru nic nemění ani okolnost akcentovaná odvolacím soudem, že žalobkyně u žalovaného vykonávala také dramaturgické činnosti, kterých bylo u žalované zapotřebí i po zrušení pracovního místa „manažera“, a že tedy „žalovaná měla i po rozhodnutí o organizační změně možnost žalobkyni nadále zaměstnávat pracemi dramaturgyně dohodnutými v pracovní smlouvě“. Jak vyplývá z výše uvedených závěrů, důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce je dán rovněž v případě, že odpadne byť jen část pracovní náplně zaměstnance, který tak přestal být ve svém pracovním úvazku vytížen.