pondělí 29. dubna 2013

Délka promlčecí doby a ochrana spotřebitele

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.7.2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010

Nejvyšší soud ČR se vyjádřil k otázce ochrany spotřebitele při volbě režimu smlouvy uzavřené s podnikatelem. Zatímco v případě volby režimu obchodního zákoníku je promlčecí doba čtyřletá, v případě režimu občanského zákoníku je tříletá. Podle ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku je však vždy nutné použít na určitou otázku úpravy pro spotřebitele výhodnější. V předmětném sporu byl sjednán režim obchodního zákoníku a žalobce žaloval spotřebitele jako žalovaného po uplynuté tříleté promlčecí doby, ale před uplynutím čtyřleté promlčecí doby. Spotřebitel namítl promlčecí žalovaného dluhu s poukazem na výše uvedené ustanovení o ochraně spotřebitele.

Nejvyšší soud ČR však konstatoval, že úprava promlčení není úpravou, která směřuje k ochraně spotřebitele. Promlčení působí vůči oběma smluvním stranám stejně, z komplexní úpravy promlčení v každém z těchto zákonů (občanském a obchodním zákoníku) nelze považovat jen některá z nich za výhodnější pro spotřebitele.

Argumentuje-li spotřebitel výhodnější úpravou promlčení pro spotřebitele v občanském zákoníku pro kratší obecnou promlčecí dobu oproti úpravě v obchodním, mohlo by jít o výhodu jen v případě, že spotřebitel je v postavení dlužníka. Kdyby byl v postavení věřitele, pak by podle logiky žalovaného kratší promlčecí doba již výhodou nebyla. Výklad, který by rozlišoval, zda spotřebitel je v pozici nositele práva či v pozici osoby mající povinnost, a podle toho umožňoval použití příslušného ustanovení o promlčení v občanském nebo obchodním zákoníku podle konkrétní situace, je však podle soudu nepřijatelný.

Příslušnost cizozemských soudů ve spotřebitelských sporech

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.7.2012, sp. zn. 28 Nd 195/2012

Nejvyšší soud ČR řešil případ, zda je pro projednání žaloby příslušný český soud v případě, že česká banka žaluje slovenského státního příslušníka s trvalým pobytem ve Slovenské republice. Česká banka tohoto dlužníka zažalovala pro neplacení poskytnutého úvěru u českého soudu. Podle evropského nařízení č. 44/2001 sice spotřebitel má být žalován v soudu státu, v němž má bydliště, avšak nařízení umožňuje, aby příslušnost soudu jiného členského státu Evropské unie, než ve kterém se nachází bydliště spotřebitele, byla dána tehdy, pokud se spotřebitel i pouhým konkludentním jednáním (tj. ve formě účasti na řízení při současném nezpochybnění příslušnosti takového soudu) podřídí jurisdikci tohoto jiného členského státu Evropské unie.

V daném případě dlužník s bydlištěm ve Slovenské republice odeslal odpověď na výzvu k vyjádření k žalobě zaslané českým soudem, aniž by však ve své odpovědi žádným způsobem zpochybnil příslušnost českého soudu. Tím se podřídil jeho pravomoci, a tak spor mohl být věcně projednán českým soudem.

čtvrtek 25. dubna 2013

Nemajetní notoričtí stěžovatelé a osvobozeni od soudních poplatků

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 26.11.2011, sp. zn. 7 As 101/2011

Nejvyšší správní soud ČR ve své sbírce rozhodnutí zveřejnil rozsudek ohledně osvobození od soudních poplatků nemajených tzv. notorických stěžovatelů, tedy osob, které podle soudu vedou s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které často pokračují jako spory soudní, a přitom nejde o spory mající vztah k podstatným okolnostem účastníkovy životní sféry, tzn. netýkají se, a to ani nepřímo, účastníkova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí, ale jde o spory vyvolané účastníkovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí.

Soud uvedl, že i když je účastník soudního řízení nemajetný, takže by bylo namístě přiznat mu osvobození od soudních poplatků při podání správní žaloby proti úkonům veřejné instituce, může mu soud výjimečně toto dobrodiní odepřít, a to zejména pro povahu sporu či sporů, které vede.

V dané věci invalidní muž požadoval po Okresním státním zastupitelství v Českých Budějovicích poskytnutí konkrétního pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce. Krajskému soudu i Nejvyššímu správnímu soudu je přitom z jejich úřední činnosti známo, že stěžovatel vede s různými veřejnými institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, které právě splňují výše uvedené vymezení. Stěžovatel má plné právo vést takové spory a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na jejich vedení, které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím chudým osobám vést bezplatně spory podle své libosti, ale zajistit, aby jim v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly - neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry – nebránil nedostatek prostředků v účinné soudní ochraně.

K neplatnosti jednání jednatele jménem společnosti

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2012, sp. zn. 23 Cdo 4223/2010

Nejvyšší soud ČR řešil, zda jednatel platně zavázal společnost, když podepsal smlouvu jménem společnosti sám, ač v obchodním rejstříku je uvedeno, že společnost jedná vždy dvěma jednateli zároveň. Soud uvedl, že pokud v takovém případě jednatel uzavřel jménem společnosti smlouvu, nelze takový projev vůle považovat za projev vůle společnosti, neboť nebyl učiněn způsobem, kterým jedná statutární orgán společnosti. Taková smlouva nebyla tudíž uzavřena platně.

Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že v konkrétním případě byl jednatel zároveň zaměstnanec společnosti v pozici vedoucího výroby či vedoucího střediska, kterému by tak jinak náleželo oprávnění k jejímu zastupování ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák., které určuje, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Posouzením otázky vztahu oprávnění činit právní úkony jménem společnosti z pozice statutárního orgánu a současně jako pověřené osoby ve smyslu § 15 obch. zák. Nejvyšší soud navázal na svoji dřívější judikaturu, když dospěl k závěru, že osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně pověřenou osobou ve smyslu § 15 obch. zák., neboť by tak docházelo k obcházení právní úpravy odpovědnosti členů statutárních orgánů obchodních společností a družstev, která je podstatně vyšší než odpovědnost zaměstnance, člena či jiné osoby pověřené určitou činností. Další důvod tohoto závěru vychází z toho, že rozhodl-li nejvyšší orgán právnické osoby (zde valná hromada) o tom, že členové jejího statutárního orgánu nemohou činit jejím jménem právní úkony samostatně, nelze toto rozhodnutí obcházet.

pondělí 22. dubna 2013

Oznámení neplatného postoupení pohledávky dlužníkovi

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2012, sp. zn. 23 Cdo 333/2012

Nejvyšší soud ČR se zabýval otázkou, zda dlužník po právu plnil novému věřiteli, kterému byla původním věřitelem postoupena pohledávka a který tuto skutečnost dlužníkovi oznámil, přestože postoupení pohledávky mezi postupitelem (původním věřitelem) a novým věřitelem bylo neplatné.

Soud dospěl k názoru, že přes neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky dlužník v takovém případě plní novému věřiteli po právu, neboť právní skutečností, na kterou právo váže změnu věřitele, je oznámení postupitele (původního věřitele) dlužníkovi, přičemž vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k postoupení pohledávky platně či vůbec došlo. Jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem (původním věřitelem) a postupníkem (novým věřitelem), pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem (novým věřitelem) je to totiž lhostejné.

K účelnosti vynaložení nákladů na právní zastoupení

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 25.7.2012, sp. zn. I. ÚS 988/12

Ústavní soud ČR opět rozvinul svoji judikaturu ve věci posuzování účelnosti nákladů na právní zastoupení v soudním řízení. Obrátila se na něj společnost GRATO spol. s r.o. s přibližně 400 ústavními stížnostmi ve věci nepřiznání náhrady nákladů soudem v řízení o vydání elektronického platebního rozkazu.

Společnost koupila několik tisíc pohledávek od Dopravního podniku Ostrava a.s. ve výši 1.008,- Kč za černými pasažéry (8,- Kč jízdné a 1.000,- Kč přirážka k jízdnému) a Okresnímu soudu v Ostravě podala víc než 8000 unifikovaných návrhů na vydání elektronických platebních rozkazů přisuzujících vždy částku 1.008,- Kč, částku 300,- Kč za zaplacený soudní poplatek a částku 7.920,- Kč jako náklady na právní zastoupení advokátem. Okresní soud v Ostravě společnosti částku 7.920,- Kč nepřiznával. Ústavní soud postup okresního soudu posvětil, když uvedl, že u podnikatelů, kteří se specializují na hromadné vymáhání pohledávek, je právní zastoupení účelné (a tedy hodné přisouzení k úhradě žalovanému) pouze tehdy, pokud nastanou okolnosti, které zjevně vybočují z obvyklého průběhu řízení daného typu, tedy typového řízení, v němž žalobce vymáhá dlužné jízdné a přirážku k jízdnému. V opačném případě by soudní řízení bylo podle Ústavního soudu odtrženo od jeho skutečného společenského poslání a aby se místo poskytování ochrany právům jednotlivců stalo výlučně nástrojem sloužícím k vytváření snadného a nijak neodůvodněného zisku na úkor protistrany. Takové počínání lze podřadit pod kategorii zneužití práva, které je nepřípustné. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka usiluje o dosažení bezdůvodného zisku prostřednictvím náhrady nákladů spojených se zastoupením advokátem, je možno takové jednání charakterizovat dokonce jako šikanózní, neboť je vedeno přímým úmyslem způsobit žalovanému újmu v podobě částky, kterou by musel zaplatit na náhradě nákladů spojených se zastoupením advokátem.

čtvrtek 18. dubna 2013

Změna podmínek cestovní smlouvy ze strany cestovní kanceláře

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2012, sp. zn. 33 Cdo 4718/2009

Nejvyšší soud ČR vyložil ve svém rozsudku podmínky, za kterých může cestovní kancelář změnit cestovní smlouvu uzavřenou cestovní kanceláři se zákazníkem.

Je-li cestovní kancelář donucena z objektivních důvodů změnit podmínky cestovní smlouvy, musí o tom co nejrychleji uvědomit zákazníka, aby mu umožnila přijmout pro něj vhodné rozhodnutí, a za tím účelem mu může navrhnout změnu cestovní smlouvy. Zákazník má právo rozhodnout se, zda bude se změnou souhlasit, nebo zda od smlouvy odstoupí. Zákon proto ukládá cestovní kanceláři, aby zákazníkovi stanovila lhůtu, v níž jí má své rozhodnutí sdělit, přičemž tato lhůta podle zákona nesmí být kratší než 5 dnů. Marné uplynutí lhůty k provedení volby, bez odezvy ze strany zákazníka, má za následek vznik nevyvratitelné domněnky, že s navrženou změnou cestovní smlouvy zákazník souhlasí.

Předpokladem těchto právních důsledků je ovšem podle § 852e odst. 2 obč. zák. okolnost, že cestovní kancelář lhůtu k přijetí návrhu na změnu smlouvy zákazníkovi určila. Lhůta k přijetí návrhu na změnu smlouvy, jejíž délka nebyla určena, nemohla uplynout a tedy ani nemohla nastat nevyvratitelná domněnka souhlasu zákazníka s navrženou změnou cestovní smlouvy. Pokud tedy cestovní kancelář lhůtu k přijetí návrhu neurčí, nemůže v případě, že zůstane tato výzva ze strany zákazníka bez odezvy, nastat nevyvratitelná domněnka, že s navrženou změnou cestovní smlouvy zákazník souhlasí.

Nejvyšší správní soud zrušil zásady rozvoje Jihomoravského kraje

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 21.6.2012, sp. zn. 1 Ao 7/2011

Nejvyšší správní soud ČR (NSS) vyhověl kasační stížnosti 14 jihomoravských obcí a zrušil zásady rozvoje Jihomoravského kraje obsahujícím mimo jiné i dálniční spojení Brna a Vídně. NSS zásady zrušil z důvodu, že Ministerstvo životního prostředí ČR vydalo k zásadám kladné stanovisko, ač nebylo řádně provedeno posouzení vlivu záměru na životní prostředí (tzv. SEA). NSS dále vytkl Krajskému úřadu Jihomoravského kraje způsob řízení veřejného projednávání návrhu zásad na brněnském výstavišti, kdy byl určen nepřekročitelný limit pro přednes námitek a připomínek tři minuty bez možnosti dalšího vystoupení. Veřejnosti tak bylo dle názoru NSS upřeno právo vyjádřit se k záměru a ke stanoviskám dotčených orgánů. Podle NSS krajský úřad způsobem, jakým organizoval a řídil veřejné projednání, porušil zásadu veřejné správy jako služby veřejnosti, zásadu vstřícnosti a slušnosti, a dopustil se tak procesního pochybení.

pondělí 15. dubna 2013

K přiměřenosti výše smluvní pokuty

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2012, sp. zn. 33 Cdo 4900/2010

Nejvyšší soud ČR se již několikáte vyjádřil ke kritériím, podle kterých posuzovat přiměřenost výše smluvní pokuty. Tu je třeba posuzovat s přihlédnutím k celkovým okolnostem právního úkonu (smlouvy), jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít i výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na přiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Z hlediska přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit odlišně smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku (v posuzovaném případě byla sjednána jako 1 % z celkové dlužné částky denně). Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.

Členský podíl v družstvu jako součást společného jmění manželů

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2012, sp. zn. 22 Cdo 3322/2009

Nejvyšší soud ČR dovodil, že skutečnost, že manželé nejsou společnými členy bytového družstva, ještě neznamená, že součástí jejich společného jmění manželů (SJM) nemůže být členský podíl v bytovém družstvu, resp. jeho majetková hodnota. Tu je třeba vidět, že členský podíl je majetkem a již proto může být součástí SJM. V této souvislosti soud odkázal na svůj dřívější rozsudek ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, v němž soud konstatoval, že pokud jeden z manželů za trvání manželství nabyde z prostředků patřících do společného jmění manželů obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, stává se tím získaný majetek ze zákona součástí společného jmění manželů. Soud uvedl, že tyto závěry plně platí též pro členský podíl v družstvu, a to v jakémkoliv, tedy i v bytovém.

čtvrtek 11. dubna 2013

Žaloba SVJ na zdržení se užívání bytu svého člena

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.4.2012, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010

Nejvyšší soud ČR posuzoval otázku, zda je společenství vlastníků jednotek (SVJ) legitimováno k podání žaloby proti jednomu ze svých členů, tj. vlastníkovi bytové jednotky a spoluvlastníkovi společných částí domu, který užívá nemovitost s rozporu s právními předpisy vymezeným způsobem užívání a tím zasahuje do práv ostatních spoluvlastníků (členů SVJ).

Podle soudu je nutno přiznat oprávnění SVJ podat na svého člena žalobu na zdržení se užívání bytu tohoto člena způsobem, kterým neoprávněně zasahuje do práv vlastníků jednotek ke společným částem domu, a to i tehdy, je-li takovou osobou (žalovaným) jeden z vlastníků jednotek a má-li k neoprávněnému zásahu do práv ostatních vlastníků jednotek ke společným částem domu docházet tím, že tato osoba užívá jí vlastněnou bytovou jednotku v rozporu se zákonem (v daném případě byl byl užíván v rozporu s kolaudačním rozhodnutím k ubytovávání osob a nikoliv k bydlení). Podstatné pro posouzení legitimace SVJ k podání žaloby je to, zda dochází k neoprávněnému zásahu i ve vztahu ke společným částem domu, či zda se takový zásah týká výlučně práv k některé jednotce (popř. více jednotkám), aniž dochází k zásahu do práv ke společným částem domu. Pokud se takový zásah týká práv ke společným částem domu – jako v posuzováném případě, neboť při ubytovávání osob vzniká ve zvýšené míře odpad, zvýšená spotřeba energie atd. – je dáno oprávnění SVJ žalovat svého člena na zdržení se užívání jeho bytu způsobem odporujícím právním předpisům (resp. kolaudačnímu rozhodnutí).

K neplatnosti rozhodčích doložek

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.5.2012, sp. zn. 23 Cdo 309/2011
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2012, sp. zn. 23 Cdo 963/2011

Nejvyšší soud ČR opětovně navázal na své dřívější názory týkající se neplatnosti rozhodčích doložek, které neobsahují přímé určení rozhodce, ale pouze odkaz ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na “rozhodčí řád” vydaný soukromou společností (nejčastěji s.r.o. nebo a.s.).

Nejvyšší soud ČR prohlásil takové rozhodčí doložky za neplatné, neboť obcházejí zákon, když při stanovení konkrétního rozhodce je možné odkazovat pouze na rozhodčí řád vydaný stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (např. Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR). Soud v uvedených rozhodnutím připojil závěr, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu.

pondělí 8. dubna 2013

Zdanění výrobců solární elektřiny je v souladu s ústavním pořádkem

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15.5.2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11

Ústavní soud zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení zákona zdaňujícího výrobce solární elektřiny zvláštní daní, avšak kategoricky nezamítl možnost úspěchu individuálních žalob jednotlivých výrobců. Ústavní soud totiž uvedl, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy; ta podléhá mj. sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. Ústavní soud pak však nad rámec věci samotné dodal, že s ohledem na individuální rozměry každého případu nemůže vyloučit svůj eventuální zásah, kdyby v jednotlivém případě (například v případech malovýrobců, kteří provoz elektráren financovali z bankovních úvěrů a jsou zatíženi platbou relativně vysokých úroků) měla napadená právní úprava tzv. rdousící efekt, tedy zasáhla samotnou majetkovou podstatu takového výrobce elektřiny.

Nepřípustné druhy odměny člena zastupitelstva obce

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.5.2012, sp. zn. 28 Cdo 2126/2011

Člen rady města Dubí rezignoval na svojí funkci a zastupitelstvo města mu schválilo odměnu ve výši trojnásobku měsíční odměny. Krajský úřad Ústeckého kraje městu žalobci schválení této odměny vytkl, neboť je považoval za rozporné zákonem o obcích. Zastupitelstvo obce tedy souhlas s vyplacením odměny revokovalo a žádalo po bývalém zastupiteli vrácení vyplacené odměny. Spor o vrácení odměny se dostal až k Nejvyššímu soudu ČR, který dal za pravdu městu.

Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že že jakákoliv odměna může být členu zastupitelstva přiznána pouze v případě, že s tím počítá zákon o obcích. Pokud určitý druh odměny zákon nezná, je nepřípustné, aby takovou odměnu zastupitelstvo obce přiznalo, neboť k tomu nemá pravomoc. V opačném případě by docházelo k nekontrolovanému rozdělování veřejných prostředků, jež není možné akceptovat. Podle usnesení zastupitelstva města Dubí, schválilo zastupitelstvo „odměnu zastupiteli panu M. Č. ve výši trojnásobku měsíční odměny, jako kompenzaci za nemožnost vyplacení odstupného“ v situaci, kdy tento se vzdal funkce člena rady města. Zákon o obcích však žádný taková druh odměny zastupitele obce nezná, a tak Nejvyšší soud konstatoval, že odměna byla vyplacena neoprávněně a vrátil věc nižší instanci, která by měla rozhodnout tak, že žalovaný zastupitel je povinen vyplacenou odměnu vrátit.

čtvrtek 4. dubna 2013

Schválení uzavření smlouvy dozorčí radou akciové společnosti

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.4.2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010

Nejvyšší soud se zabýval následky porušení ust. § 193 odst. 2 obch. zák., jež stanoví povinnost, aby smlouvy akciové společnosti o převodu či nabytí majetku, přesahuje-li jeho hodnota jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky akciové společnosti, musí schválit dozorčí rada akciové společnosti.

Nejvyšší soud poznamenal, že smluvní partner společnosti často nemá objektivně možnost zjistit, že smlouva podléhá označenému ustanovení a že k jejímu uzavření se vyžaduje souhlas dozorčí rady společnosti. Bude-li totiž smlouva uzavírána před zveřejněním účetní závěrky (uložením do sbírky listin obchodního rejstříku), nemá smluvní partner společnosti objektivně možnost ověřit, zda hodnota převáděného majetku nepřesahuje jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky (nebo z konsolidované účetní závěrky, a tudíž zda smlouva podléhá souhlasu dozorčí rady (popř. i valné hromady) akciové společnosti. Podle Nejvyššího soudu ČR dovozovat za těchto okolností, že uzavřená smlouva nevyvolává (pro absenci zákonem vyžadovaného souhlasu) žádné právní účinky, by bylo v rozporu s principem právní jistoty a odporovalo by rozumnému uspořádání vztahů.

Přípustnost jednostranného zvyšování nájmu bytu

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.10.2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009

Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ČR se usneslo na stanovisku k přípustnosti jednostranného zvyšování nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvýšení nájmu bytu na základě uvedeného rozsudku jednoho ze senátů Nejvyššího soudu ČR.

Podle kolegia není možné, aby pronajímatel jednostranně zvyšoval nájemné, pokud si účastníci smlouvy o nájmu bytu sjednají způsob zvyšování nájemného (například tak, že nájemné se každoročně zvýší o míru inflace vyhlášenou Českým statistickým úřadem). V takovém případě se totiž obě strany svobodně dohodly na způsobu zvyšování nájemného a pronajímatel se již nemůže domáhat jednostranného zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb, protože zákon tento postup zapovídá právě pro případ, že se smluvní strany dohodly na způsobu zvyšování nájemného jinak.

pondělí 1. dubna 2013

Účinky promlčení zástavního práva

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.4.2012, sp. zn. 21 Cdo 78/2011

Nejvyšší soud ČR zformuloval, jaké má v praxi účinky promlčení zástavního práva. Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy). Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. V případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty.

Jestliže zástavní věřitel neuplatnil právo na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy včas a jestliže se zástavní dlužník dovolal promlčení zástavního práva, má to mimo jiné za následek, že zástavní věřitel se nemůže úspěšně domoci ani zpeněžení zástavy, ani uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy.

Jestliže se tedy zástavní dlužník důvodně dovolal promlčení zástavního práva, je nepochybné, že zástavní věřitel se již nemůže domoci prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy a tedy ani uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy a že zástavní právo nemůže nadále (ani v budoucnu) být způsobilým právním prostředkem pro uspokojení zajištěné pohledávky.

Neplatnost smlouvy o převodu nemovitosti

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.4.2012, sp. zn. 30 Cdo 885/2012

Nejvyšší soud se vyjádřil k otázce platnosti smlouvy o převodu nemovitosti, v níž je obsažená jiná kupní cena, než byla skutečně zaplacena. Jedná se o situaci, kdy účastníci smlouvy jednají "na oko", tedy předstírají (simulují) uzavření písemné kupní smlouvy se sjednanou kupní cenou za předmět koupě (nemovitost), ačkoliv se ve skutečnosti dohodli na zcela jiné kupní ceně (vyšší nebo nižší peněžité částce).

Vzhledem k tomu, že podstatnou náležitostí smlouvy o převodu nemovitosti je písemná dohoda o kupní ceně, dovodil Nejvyšší soud ČR, že pokud je zjištěn nesoulad mezi předstíranou a zastřenou vůlí účastníků smlouvy o kupní ceně, je třeba dospět k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy, neboť smlouva (resp. jedna z podstatných náležitostí smlouvy) nebyla učiněn v písemné formě, jak vyžaduje § 46 odst. 1 obč. zák.